7.
Výsadkářský výcvik
Je to už velice dávno, kdy byly u výsadkového vojska, civilních výsadkářů a plachtařů používány na tu dobu bezvadné padáky PD-47, tzv. PÉDETY. Byly čtvercového tvaru s useknutými rohy, dopřední rychlost byla 1,5m/s a klesavost 5,5m/s. Když jsem ve svých 13 letech (1964) na černo zahajoval plachtařský výcvik, měli jsme tyto padáky plná regál. No jejich stav byl všelijaký. Jednou, když jsme je přebalovali, tak se nám z jednoho vysypalo myší hnízdo aj s malýma a druhý padák byl „mírně“ děravý od těch malých bestií. Tak jsme si řikali, že bude asi lepší s tím větroněm sednout raději s jedním křídlem, než vyskočit s tímto padákem. V tom roce 1964 měly být Pédety vyměněné za novější typ OVP-65, no ale nás bylo hodně, padáků málo, tak výcvik dál probíhal na Pédetách. Měli jsme plánovány 3 seskoky padákem na rok. Ale, jak už to bývá, buď jsme byli my a AN-2, nebo-li ANDULA a nebyly nové padáky, nebo byly padáky a my, ale nedoletěla Andula, anebo doletěla Adula a my jsme byli tak 2, takže kvůli nám se nestartovalo. V této prekérní situaci jednoho kamaráda potrefil spásonosný nápad – budeme skákat ze střechy hangáru, a je to !!! On to zase tak velký problém nebyl. Střecha fakt začínala v 5 metrech, pak jsme svázali dva žebříky a para-výcvik mohl začít. Náraz při skoku ze střechy se vlastně rovnal nárazu při doskoku s Pédetou. Tak jsme skutečně takhle skákali, až… Až jednou byli dva „výsadkáři“ na střeše, ta to jaksi nevydržela a oni prohučeli dovnitř hangáru. No naštěstí to odnesli pár škrábancema a modřinama. Pak jsme si museli sehnat 2 metry térpapíru, asfalt, letlampu a střechu opravit. A bylo po para-výcviku. Jeden starší kolega nám poradil: „Hoši, běžte skákat z topolů. Když se s váma ulomí haluz, nemusíte ji opravovat“.
6.
Srnčí guláš
Ostrahu letiště v mimoletové době zabezpečovali dva strážní a vlčák, jehož jméno si už nepamatuju. Byl to hnědočerný německý ovčák, celkem hodný, když byl na volno, ale jak ho šel někdo uvázat na řetěz k boudě, byl zlý a šel po rukách. Jednou se tam sešli i piloti s malýma dětma a tak jeden poslal mého kolegu-žáka, aby šel vlčáka přivázat. Za chvilku se vrátil s krvavým šrámem na krku a s rukama krvavýma jak řezník. Pes po něm tvrdě vyjel. Tak se jeho otec naštval, vzal malorážku a psa poslal do psího nebe. Pak jsme ho hodili za dílnu do slepého ramena Moravy.
Asi za dva dny byl krásný letní den, sluníčko pálilo už od rána, nebe jak vymetené. Takže jsme se na letišti začali scházet už před půl sedmou raní. Náčelník letiště udělal předletovou přípravu, dva starší piloti vyjeli s navijákem na konec ranveje, my jsme vytáhli mašiny z hangáru a připravili ke startu, rozvinuli přistávací „T“, atd. Prostě začal normální letový den. Bylo snad před osmou, když nám telefonovali z kraje, že kolem poledního přiletí krajský inspektor na kontrolu. Byl to celkem dobrý chlapík, pan „Pilot“, odborník a hrozně miloval červené vínečko a srnčí guláš. Náčelník poslal dva starší piloty pro srnčí maso k řezníkovi a dva další pro demižónek červeného vínečka. „Vinaři“ se vrátili aj s vínem, ale „řezníci“ přišli bez masa. Tak, a co teď? Někoho napadlo, že máme „odloženého“ vlčáka. Tak ho stáhli, maso vyprali v mangánu, půlka šla na ražniči a půlka na guláš. Chlapík, který vařil, byl skutečný odborník a skutečně guláš vypadal jak srnčí, aj tak voněl a chutnal. Ražniči bylo také vynikající.
Přesně v poledne přistál krajský inspektor. Všechno, počínaje dokumentací, konče letovým provozem, bylo OK. No a navíc k obědu byl srnčí guláš. Dal si ho dvakrát, pravda, vínečka si jenom líznul. Pak ještě poprosil, jestli bychom mu toho vynikajícího srnčího guláše a ražniči nedali pro jeho pani, že „…ona ho tiež veľmi miluje.“ A tak pan krajský inspektor, vybavený demižónkem s vínem, konvičkou se srnčím gulášem a krabičkou s ražničim, usedl do META SOKOLA, zakroužil nad našimi hlavami a zmizel za obzorem, směr Bratislava. Všichni jsme přisahali, že se o tom nikdo nedozví. Dnes už je to přes 40 let, ale pořád si pamatuju, jak nám všem ten vynikající srnčí gulášek s ražničim chutnal. Jenom jedna chudinka kolegyně to psychicky nezvládla a mrskla šavli mezi padáky. Holt měla slabší náturu.
5.
Čepice
Myslím si, že tak to bylo u všech aeroklubů. Mašin bylo celkem málo, zato žáků, ať už začátečníků, nebo pokročilých dost a dost. Takže jeden L-13 Blaník byl pro začátečníky a jeden pro pokročilé.
Jednou, chvilku po obědě, sedli dva kluci do Blaníka, vzali dva barografy a že zkusí udělat jednu disciplínu na stříbrné „C“ – pětihodinovku. Pokud by se jim to povedlo, trošku by se upravily záznamy na barografech a oba by měli uznánu jednu disciplínu. Bylo krásné počasí, nosilo to a tak se do toho vrhli. Mašina je vytáhla asi do 600m a kluci začali točit. Občas stoupavý proud trošku minuli, občas se jim to povedlo perfektně. A pomaloučku stoupali a stoupali. Střídali se v řízení a čas pomalu ubíhal, 2 hodiny, 3 hodiny, hrozně se to vleklo. Konečně uplynula 4. hodina a už už to vypadalo, že to zdárně dotáhnou do konce a pomalu se těšili domů. Když tu najednou předního pilota polil studený, pak teplý pot a mocně ho sedřelo v břichu. Druhá vlna byla ještě horší a třetí byla k nevydržení. Kolega mu říká: „N o neblbni, vole, zbývá nám asi třičtvrtě hodiny a máme to v kapse.“ Tak ten zadní pilot převzal řízení, přední se mírně nadzvedl, odkurtoval se ze sedačky a z padáku. Povedlo se mu stáhnout kraťasy, sundal čepici a vyprázdnil se do ní. Bože, ta úleva… No jo, ale co s tím? Nenapadlo ho nic lepšího, než tu čepici opatrně vystrčit odvětrávacím okénkem ven. Jenomže aerodynamika je sviňa. Proud vzduchu čepici přitlačil ke kabině a zadním odvětrávacím okénkem ji vtlačil dovnitř a celý „ušlechtilý a voňavý obsah“ se zadnímu pilotovi rozmáznul po tváři a hrudníku. V kabině bylo najednou jako když vyvážíte žumpu. Kluci to zkoušeli chvilku vydržet, ale co je moc, to je příliš. Nezbylo nic jiného, než let ukončit asi 20 minut před ukončením limitu 5 hodin. A tak byla „pětihodinovka“ nenávratně v pr….. Aspoň pro tentokrát.
OK-TOM
4
Výškoměr
Byl to jeden z mých prvních sólo letů. Točil jsem se L-13 Blaníkem někde u konce Holíča (asi 3km od letiště), půl otáčky nahoru, půl otáčky dolů, no prostě jako učeň. Výškoměr mi ukazoval 350m, tak to bylo fajn. Ale pro jistotu jsem se pomalu blížil k letišti. Pak jsem se ale podíval dolů a strnul jsem, protože jsem viděl lidi, jak se dívali na mě, rozeznával jsem jejich obličeje, oči. No to přece nemůže být vidět z 350m. Kouknu na výškoměr, no je to tak. Pak jsem do něj kopnul a s hrůzou jsem viděl jak mi rafička klesla na necelých 200m. Byl jsem s Blaníkem asi kilometr od letiště, přede mnou bylo holičské sídliště, ale hlavně vysoké topoly u nádraží, těsně před letištěm. V životě jsem se tak nezpotil. Snažil jsem se zachovat klid a nedostat se na pádovou rychlost asi 60km/hod, občas mě to nakoplo nějaký metřík nahoru, ale nic moc. Před těma topolama jsem potlačil knipl, tím jsem trochu zvýšil rychlost, přitáhl knipl a těsně nad nimi jsem se přehoupl a byl jsem na letišti. Jenomže frajírek, přece nebudu sedat rovně, jak mi nařizoval předpis, ale snad v 25 m nad zemí jsem udělal poslední levou zatáčku a sedal co nejblíže k přistávacímu „téčku“. Tak jsem to zvládl, ale pajtloval jsem se jak ratlík. Závadu na výškoměru jsem hned nahlásil, ale za tu poslední zatáčku mě náčelník tak zdrbal, jak soplivého kluka. A kdyby mi jednu vytnul, ani bych se mu nedivil. Pak následoval spravedlivý trest – 14 dnů dištanc a denně od rána do večera jezdit s traktorem k navijáku pro lana a zpět k „téčku“. Vytřepaný jsem byl jak bystrica. Ale nebyl jsem v tom dlouho sám. Kamarád udělal nízký průlet nad houbařema… a měl také dištanc a lana. Od té doby si moc dobře pamatuju, že poslední zatáčka se nesmí dělat pod 25 m výšky. Není nad osobní zkušenost.
OK-TOM
3
Havárie
Jak jsem dříve psal, měl jsem "nos na průsery". Jednou, to jsme byli ještě "učni", jsme kvůli větru startovali a přistávali napříč VPD. Start byl u Hodonínského lesa, let směr Holíč, zatáčka 90°, přímý let, zatáčka 90°, přímý let nad les a tam buď letět dál nad les a točit o 180° a pomalu jít na přistání, anebo nadletět kousek nad les, otočit o 180°, naklopit to na ucho a skluzem těsně nad okrajem lesa jít na přistání.
Od rána jsem byl nervózní, nebyl jsem ve své kůži. Náčelníkovi letiště jsem řekl, že cítím v luftě průser. Jenom se pokřižoval a řekl mi, ať nesýčkuju. Jel jsem traktorem k navijáku pro lana a po návratu jsem seskočil a hned si zapínal padák, protože jsem byl v pořadí na start. Jenomže v Blaníku už byl zakurtovaný kolega, který mě předběhl a akorát mi státnicky pokynul rukou. V tom jsem se orosil, jak lahev piva a hned mažu za instruktorem - řídícím létání a říkám mu, aby start zastavil, že bude průser. On mi jenom řekl, abych se nebál, že poletím hned, jak sedne. - Už nesedl !!! Let kolegy probíhal bez problémů až do doby, kdy se dostal nad Hodonínský les. Všem se to nějak nezdálo a sledovali jsme jej bez dechu. Jak zatočil doleva, Blaník se položil na ucho, křídlo se skoro dotýkalo stromů a jakoby na chvilku zůstal stát. Vzápětí se po levém křídle sesunul dolů a čumákem šel mezi stromy. Ozvalo se hrozné praskání lámaných větví a dutá rána po nárazu Blaníka na zem. Všeho jsme nechali, řídící létání mazal pro sanitu a my ostatní jsme přebrodili slepé rameno Moravy a utíkali lesem k místu havárie. Když jsme tam přiběhli, Blaník měl odpálený kryt kabiny, byl prázdný, krev žádná a pilot nikde. Blaníček měl čumák narvaný dovnitř až po palubku, křídla předpažila a náběžné hrany křídel byly setrvačností narvané v kabině a téměř se dotýkaly. Pilota jsme našli asi 50m od Blaníka zalezlého v křoví, jak sedí, pláče s očima upřenýma "do blba". Nebylo vidět žádné zranění, jenom ten šok. Tak jsem mu vrazil z každé strany jednu facku, on zalapal po dechu a jeho slova byla: "Kurva, já sem ho rozbil..." V nemocnici nezjistili nic závažného kromě pár oděrků. Tak aspoň, že to dopadlo dobře. Jenomže Blaník byl na odpis. Přijela komise z Bratislavy, šetřili, šetřili, až vyšetřili, že vinen je pilot, který si nehlídal výšku a rychlost a po prudkém zatočení doleva, Blaník ztratil vztlak a šel do pádu. Následoval měsíc dištanc, školení všeho druhu, přezkušování, zkušební lety. Pak teprve byly lety obnoveny. Paradoxem je, že to byl jediný rozbitý Blaník a ten kluk jako jediný zůstal u létání jako vojenský pilot. Ale, jak jsem se daleko později dozvěděl, průsery ho doprovázely až do rozbití republiky, kdy z Náměště nad oslavou odešel někam na Slovensko. Přikládám fotografii "našeho Blaníčka". Bylo nám ho líto, protože byl fantasticky vyvážený a dobře se s ním létalo.
OK-TOM
2
Kombinéza
Nevím jak, ale někdo přinesl snímky z jiného aeroklubu s jejich letištním znakem. Všem se to zalíbilo a že bychom mohli mít aj my letištní znak a ne jenom na mašinách, ale aj na hangárech, na navijácích a na kombinézách, které bychom si nechali ušít. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli hezký znak, který má letiště, s malými úpravami, doposud. Dokonce jsme ho měli nastříkaný na motocyklech. No a také jsme měli nové bleděmodré kombinézy a hned dvojího druhu. Já jsem měl samostatné kalhoty a blůzu do pasu, na způsob batldresu. Druhý druh byla kombinéza od brady až po kotníky a zip byl od brady a končil na pravém stehně. Letištní znak našitý vlevo na prsou. Prostě byli jsme frajeři.
Jednou jeden kamarád, který měl kombinézu, asistoval při startu letadel. Jak jistě víte L-13 Blaník měl/má na konci křídel kapky a ty mají na spodní části takové očko. Když byl připravený ke startu, asistent držel křídla vodorovně za odtokovou část kapky. V žádném případě se nesměly cpát prsty do toho očka !!!
A jednou se stalo, že ten trouba zase asistoval při startu. Blaník a pilot byli připraveni, lano zapnuto, terč zvednutý, křídla vodorovně, ale naviják ne a ne naskočit. Na kamaráda došla těžká chvilka. Tak strčil dva prsty pravé ruky do očka na kapce, levou rukou rozepl zip až po stehno a čúral. Když skončil, vzal za zip a šel ho zapnout. Jenomže v tom okamžiku, co čert nechtěl, naviják naskočil, zubová spojka zabrala, lano se napnulo a Blaník cuknul. Ozval se šílený řev toho kamaráda, který nejenom, že si zlomil ty dva prsty, ale si do zipu skřípnu pinďoura i s pytlíkem. My jsme se tak vylekali, že jsme odskočili na několik metrů zpět. On skákal jak smyslů zbavený, řval bolestí, mlátil vším, co měl po ruce kolem sebe a modrá kombinéza se mu v rozkroku barvila do ruda a prsty pravé ruky hezky napuchaly. Pak jsme ho chytli, povalili na zem a někdo mu to bohatství zchladil vodou z kanistru. Kdosi ještě utrousil, že: „Kdyby se ještě kousnul do jazyka, je sexuálně totálně vyřízený chlap.“ Pak ho sanitou odvezli do nemocnice. Zranění nebylo vážné, ale hezky mu to napuchlo a sakramentsky bolelo. Ne nadarmo se říká, že když tě bolí zuby, nech se kopnout do kulí a zuby „přestanou“ bolet.
OK-Tom
1
Mé pilotní zkoušky
Nikdy nezapomenu na moje pilotní zkoušky. Od 13 let jsem chodil do Aeroklubu v Holíči v 15 letech jsem dělal pilotní zkoušky na větroně v meste pod Zoborom. Přivezli jsme 20litrů bílého vínečka a náš náčelník letiště, dva instruktoři a i tři zukušební komisaři z mesta pod Zoboromi začali popíjet. Dostali jsme otázky z konstrukce, letového provozu, navigace, meteorologie atd. a než jsme všechno vypracovali, šéfové se přiopili. Pak přišla praxe.
Odstartovali jsme s Blaníkem L-13 v motorovém vleku asi do 800m, pak byl přímý let, zatáčky, stoupání, klesání, pád a pak šla vývrtka. Když jsme se to učili, udělali jsme jednu otáčku a vyrovnali. Ale on teď chtěl jenom: "Drž to tam, neser sa s tým, ideme ďalej...", druhá, třetí, štvrtá, letíště a Zobor se přibližovali velkou rychlostí. On mi bránil v opačném pohybu kniplem, spocený sem byl až mezi půlkama. Pak konečne protitlak povolil, já jsem to vyrovnal a zbylo mi výšky tak na okruh kolem letiště a na přistání. Dosedl jsem dobře, zastavili jsme a teď jsem si uvědomil, chrápání za mnou - komisař prostě usnul. Přiletěl za mnou můj náčelník a povidá: "Ty vole, to sa chceš zabit, jak to, žes to držál tak dlúho?" Jenom jsem ukázal za sebe. Náčelník se mohl posrat smíchy. Komisaře jsme nechali prospat v kokpitu Blaníka a já jsem šel, sotva mě nohy nesly. Dodatečně se mi párkrát obrátil žaludek, ale potupně jsem nevrhnul.
Zkoušky dopadly na výbornou, z Blavy přišel piloťák a na domovském letišti jsme to mohutně oslavili. Pak jsem začal dělat i motorové mašiny a u tohoto krásného koníčku jsem vydržel do 21 let. Pak ale přišla vysoká škola, frajírka a bylo to v prdeli. Dodnes toho lituju
Zajímavé bylo, že jsem měl nos na průsery. Předpověděl jsem havárii Blaníka, přistání staršího kolegu do cukrovky, kolegův průser-nízký průlet nad houbařema a odepnutí vlečného lana nad něma a jeho dištanc. Já už jsem ho měl za poslední zatáčku pod 25m a tak jsme byli dva, co 14 dnů jezdili traktorem pro lana k navijáku. Byly to překráááásné roky a bezva parta. Bylo by to na dlouhé povídání......
OK-Tom